Sliby nezaručeny

Navzdory předpokladům jsem stále naživu aneb krátká zpráva.

Za poslední - víc jak půl rok? - jsem se zvládla dvakrát přestěhovat, navštívit nepočetnekrát lékaře/nemocnice/pohotovost, nedopsat doktorát a nesehnat práci. Dobrá zpráva je, že nohy se poněkud zlepšily, byť spíše díky snahám mým než snahám lékařů (kteří jsou tu poněkud přepracovaní a tudíž nepříliš užiteční v okamžiku, kdy se potvrdilo, že to není extrémně urgentní - a extrémně urgentní je v tomto případě opravdu definováno jako 'fakt zrovna umírá'). A můj mozek je po všech testech certifikovaně naprosto v pořádku, což bylo popravdě trochu překvapivé. Nejen pro mně.

S doktorátem se to vleče, ale snad dovleče, protože jsem konečně sebrala odvahu prostě přeházet celou strukturu do zcela jiné podoby, než se kterou jsem původně začínala. Odrazovalo mně od toho dlouho to, že by to bylo moc práce, ale paradoxně to teď vypadá jako míň práce, neb se nemusím nutit do slepování něčeho, co prostě nechtělo držet pohromadě. Což zní příšerně vágně, ale moje podivnost je holt až moc lehce vygooglitelná. Pro nezasvěcené tedy - zasaďte si můj doktorát pod kolonky dějiny magie a jazykovědy, řekněte si, že jsem trochu magor a u toho zůstaňme, protože mi bohatě stačí ten doktorát psát. Psát o psaní doktorátu zní už spíš jako nemoc a mně se chce spíš psát o čemkoliv jiném.

Co se práce týče, to je taky někde na pomezí. Jednu momentálně mám, ale je to vyloženě musím-nějak-zaplatit-nájem-než-to-dopíšu typ práce, tudíž se o tom moc napsat nedá. Snad krom toho, že lidé, kterým přijde jako skvělý nápad mít všechny stoly a police ze skla a zrcadel nikdy nestrávili příliš času snahou udržet je v přijatelně čistém stavu - a že je to poznat! Krom toho mám pak v plánu se příští podzim přesunout do profese učitelské, osud který mně čekal tak nějak už od dětství, protože je to sice něco, co mně občas nutí k (nejen) obraznému mlácení hlavou do zdi, ale zároveň když se daří, tak to prostě stojí za to a je to práce, ve které vidím  nějaký smysl. Tudíž teď tak občasně vypomáhám a okukuju v londýnských školách, ale nic moc stálého zatím nemám páč a) agentury jsou zlo, nicméně nutné zlo b) covid. Zkušenosti se nicméně už docela nakupily, takže si myslím, že na nějaký samostatný článek ohledně toho, jaký je vlastně mezi českými a anglickými středními školami rozdíl (a jak jsem se, coby nerodilý mluvčí angličtiny, dostala k jobu doučování angličtiny a shakespearovské literatury u zcela rodilých, ale velmi puberťáckých mluvčí angličtiny) se určitě v budoucnu objeví.

Jinak vše tak nějak jde, více či méně. Zvykám si na velkoměsto, už jsem si stihla vypěstovat nenávist k londýnským autobusům (nicméně je fakt potřebuju a ano, jsou o něco levnější, což se fakt počítá), rabínský tým naší synagogy si ze mně dělá legraci proč se trmácím hodinu k nim když mám teď synagogu či ješivu skoro na každém rohu (řekněme, že moje současné bydliště je hezké, ale vše na sever ode mně je tak stokrát ortodoxnější než já), asi jsem někomu slíbila, že začnu od ledna dělat reading club golemovské beletrie (jeden z mých podivnějších koníčků) což si fakt nejsem jistá že se reálně stane (leden, září - to je skoro to samý, ne?), navenek se na vše usmívám a uvnitř trnu, že se něco někde zvorá a můj dost on the edge balancovaný současný život (od časovýho managementu po finanční stránku) se sesype, ale upřímně, nejsem v tom ani zdaleka jediná.

Všechno je v jakémsi limbu, kdy se někteří rozhodli, že covid už prostě neexistuje a netřeba ho řešit, ale zároveň nic nefunguje přesně tak jako dřív a většina lidí se akorát dohaduje, jestli za to může spíš ten covid nebo brexit. (K čemuž bych dodala: vláda. Může za to vláda. Či spíše nevláda, abych si neodpustila jeden komentář opět z prostředí vzdělání.)

Takže tak. Žiju. Občas už mám i nějaký ten společenský život a přečtu něco, co se netýká mýho doktorátu. Naznačovala by to, že tedy snad začnu na blog psát víc než obvykle jednou za půl roku. Možná se to i fakt stane. Ale jak je zmíněno v nadpise, veškeré sliby jsou nezaručeny a já momentálně hledám způsoby, jak zajistit, aby se mi nesesypal onen domeček z karet.

Snad se podaří.