Pesachové patálie

Posledních pár dní se zapíše do historie jako můj nejdivnější Pesach a není to tím, že proběhl další Zoom seder. Zoom seder is so 2020, anyway, jak tak něj padlo při pokecu během týdne.

Exhibice A: První večer jsem nakonec neoslavila vůbec, neb jsem experimentálně zjistila, že jsem měla zůstat u petržele, páč jsem poměrně alergická na nať celeru řapíkatého. Poté, co jsem konečně trochu splaskla, jsem se zas potýkala s nevěřícností rodiny, která nechápala 1) proč se něco takového v Anglii žere 2) jaktože jsem se svým štěstím ve třiceti ještě pořád naživu.

Exhibice B: Již zmiňovaný Zoom seder se synagogou druhý večer proběhl relativně v pohodě, až na to, že jsem měla stále nateklou, divně otupělou tlamu, takže maror i charoset chutnali tak nějak stejně, tzn. nijak. Úspěchem nicméně bylo, že jsem alespoň zvládla předrmolit svou pasáž při čtení.

Exhibice C: Uprostřed týdne mi zdivněly nohy a to natolik, že jsem následně přestala být schopná chůze a pak jsem tak trochu začala ztrácet vědomí, tudíž pro mně přijela sanitka. Po tom, co jsem osmému člověku zopakovala tu samou story, následovala dobrá zpráva: nic urgentně špatného se mnou není (až na to, že pořád moc nechodím, ale kdo by řešil detaily, že). A horší: nervy v nohách mi nicméně reagují velmi divně, takže potřebuji co nejdříve kompletní neurologický vyšetření. Hinty o tom, co by to mohlo být, jsem se prozatím rozhodla ignorovat, s ověřenou životní tezí 'pojďme být optimisti, dokud víme kulový.'

Na druhou stranu, na cestě zpět z nemocnice jsme s kamarádem stihli prodrbat lorda Byrona a pokecat si o vývoji upírských legend, čímž jsme dost zpestřili život našemu taxikáři, tudíž... jupí, kultura nestrádala? (Závisí, samozřejmě, na tom, považujete-li Byrona či krvesaje za kulturu).

Následné dva dny jsem... no, úplně neprohopsala, ale trošku rozchodila, byť mi pro změnu trochu stávkují horní končetiny. Po nějakém tom telefonátu vyšlo najevo, že 'potřebujete co nejdříve kompletní vyšetření' se protáhne spíš na pár měsíců, neb doktoři prostě nestíhají a ordinace stejně stále jedou v covid režimu, tzn. nejprve jim o tom budu muset ještě párkrát povyprávět přes telefon a pak se třeba i něco stane. Připomněla jsem si, že jsem se rozhodla být optimistická a trpělivá, tudíž jsem se trochu vyřvala při mém oblíbeném Six The Musical a pak se to i víceméně dařilo.

V pátek večer mi už jen bylo rabínsky vyčteno, že mi trvalo celé dva dny dát vědět, že jsem byla v nemocnici. Někde na pozadí tam byl taky trochu povzdech 'jaktože je se svým štěstím ve 30 ještě pořád naživu', který si po posledních pár letech upřímně trochu zasloužím. Pokud bych na nějaké kulturní anglické památky mohla psát z fleku recenze, tak to jsou pohotovosti a out-of-hours doktoři.

Kombo šábes/sedmý den Pesachu pak už proběhlo tak nějak poklidně (divně se chovající končetiny included), ale přiznávám, že tentokrát jsem se ho poměrně nemohla dočkat, a to nejen proto, abych tak citovala: 'It's basically the celebration of the end of the Shabbat and Pesach... and the beginning of the pizza!' Moje divná omezení jídelníčku dělají z Pesachu poměrně výzvu i normálně, natož když si jeden pokouší uvařit s pomocí dvou gumových rukou a nepříliš použitelných nohou. Spolubydlící byli sice zlatí, ale nad mým stravováním asi hlavou nikdy kroutit nepřestanou.

A no a v závěru Pesachu mně nenapadlo nic lepšího, než vrátit se k dávnému zvyku ze střední a začít sí zase psát deníkoblog, protože... tak nějak mám pocit, že v dohledné době budu potřebovat nějaké to místo k vypsání se?

... nicméně, momentálně (finally!) pizza volá. A brownies!